aneb průvodce zákonitostmi a nástrahami lidského růstu.
Růst člověka je dlouhý a krutý. Nároky rok od roku stoupají, ale růst se přesto nezkracuje. Naopak trvá mnohem déle než dřív. Je totiž uměle spojen s tzv. vzděláním. Řada lidí se do praktického života dostává až po skoro čtvrtstoletí „vzdělávání“.
Přitom se nezdá, že by současná mladá generace byla šťastnější než ta před nimi. Spíš se zdá, že je tomu naopak. Procento sebevražd se také spíš zvyšuje. Procento, ne počet.
Vypadá to, že delším vzděláváním přijdete k vyšší kvalifikaci a k vyšším penězům, přijdete o víc let života, a také v práci strávíte za ty vyšší peníze víc času. Uteče vám život.
To je to, co schováváme před dnešními „mladými“? Že musí pořád pracovat, protože žít už nemají kde? Aby si nevšimli, že mimo školu či práci prostě nemají kam jít? To proto je nutíme trávit tolik času ve školách? Aby jim pracovní doživotí, které přijde potom, nepřišlo ani divné?
Cítí s nimi vůbec někdo? Bere je vůbec někdo jako lidi?
Asi ne, že? Možná pár lidí. Vždyť ani oni sami se neberou jako lidi. Odkoukali a dělají náš despekt, sami na sebe. Odsuzují se našimi pohledy, ubíjí se našimi řečmi, tlačí na sebe našimi odsudky, a tomu všemu říkají, že jsou vychovaní. Nabízí se otázka, kdepak na to asi přišli, neboli po kom to dítě jenom je?
Růst je proces, který začíná početím, a končí dospěním. Člověk se narodí a roste. K růstu toho člověk moc nepotřebuje, stačí potrava.. a potřebné množství volného prostoru, který to tělo postupně zabírá. Proč upozorňovat na tak samozřejmou věc, že? No, však uvidíte..
Netrvá dlouho, a človíček začne ovládat mozkovnu a mluvidla natolik, že je schopen ptát se na to, co ho zajímá, a zaznamenávat odpovědi. Tím vlastně začínáte s další celou oblastí růstu, s růstem mentálním. Ani k tomu toho moc nepotřebujete. Opět stačí potrava.. a příslušné množství volného prostoru.
Ze všeho, co děláte, máte nějaký pocit. I v této oblasti je možné růst, a i pro tuto složku lidského života potřebujete potravu a prostor. Potrava a prostor určují, co z vás vyroste, a jak dlouho vám to bude trvat.
Pokud jde všechno jak má, pokud jsou všechny roviny v zákrytu, a v životě se projevují rovnoměrně, růst člověka trvá 6 – 7 let, pak přijde kratičké období sebeuvědomění a osamostatnění, po němž je člověk připraven pro život. Tohle však, jak už asi víte, je přesně to, co v naší společnosti nefunguje.
Ostatně, kam asi může vyrůst člověk, který se nejpozději v období sebeurčení sám na sebe dívá s despektem? Myslíte, že k dospělosti? To sotva.
Však se klidně zeptejte se jakéhokoliv dospělého, jestli se cítí být dospělým: ti nejupřímnější vám řeknou, že ani zdaleka ne, ti méně upřímní řeknou že samozřejmě ano, co to má být proboha za otázku, a ti neupřímní (co jsou si sami sebou nejméně jistí) na vás vystartují, jak se opovažujete zpochybnit jejich do- a vy-spělost.
Všechny tři odpovědi ukazují, že něco není v pořádku.
Člověku to nedá, a ptá se, proč asi..? A také, proč našim mladým nevadí, že nemají kde žít? V čem tedy žijí.. pokud žijí? Kam vlastně vyrostli?
Známá má fenečku, která byla od matky vzata moc brzy, a ta fenečka si vleze ke každému příchozímu, položí mu tlamičku na břicho a saje.. z neviditelného, dávno mrtvého prsu.
Řeknu vám, je hrozný pohled na zvíře, které není samo sebou. Příliš připomíná pohled na člověka. Člověk také není sám sebou.. ne poté, co projde výchovou. To zvíře nikdy nedospěje, a člověk, tak jak se krmíme dnes, také ne, ani mentálně, ani emocionálně, ani fyzicky.
Kam vlastně rostou mladí lidé, když dospělost jim upíráme už od toho nejútlejšího věku, ačkoliv těla mají mnohem dokonalejší než my (my, tzv. dospělí), oči mají mnohem čistší, jednání úplně průhledné a hry tak nádherné, že nemůžeme jinak a musíme je obdivovat? Tedy, když už se k nim neumíme připojit..
Dospělost jim upíráme, a místo ní jim vnucujeme výchovu, že? Nutíme naše děti růst do vychovanosti, nenecháme je vyrůst do dospělosti. Vnucujeme jim stejné příběhy, které vychovaly i nás. A proč nechceme vidět, že celá ta naše slavná vychovanost je regulérní otroctví? Jen proto, že je celá pravda skryta za hezkými slovy? Hrajeme si na pány tvorstva, a neumíme se ubránit několika slovům?
Takhle, každý z nás má nějakou hranici, po kterou pustí vnější vlivy. A nejen jednotlivci. Celé národy se zvednou, když je překročena určitá mez. Jenže, co když to někdo velmi chytrý zařídí tak, abyste si toho nevšimli? Co když to někdo – poučen tisíci lety vývoje a zkoušení zařídí tak, že to zjistíte, až bude úplně, ale úplně pozdě?
Pokud je lidstvo vychováváno (vlastně krmeno) příběhy, jakože je, zbývá určit čas.. a čas se určuje cyklem. Cykly jsou strašně opomíjeným faktorem, planetu vedou muži, muži cykly v podstatě nemají (no, oni by je měli, ale nemají k nim přístup), podstatné je to, že začátek i konec cyklu je tentýž. Vždycky. Vždycky jde o to uzavřít kruh.
Už nějakou dobu se zdá, jako by se vracely staré věci, legendy atd., bohužel vše v podobě násilného krveprolití a strašné zvůle. Vrací se období dinosaurů, uzavírá se Atlantida, svého naplnění dochází i křesťanství a tak dále – těch epoch je tu nejméně dvanáct ;)
A pro co se asi rozhodnou mladí lidé, kteří vycítí rozuzlení a řeknou si, že takhle už ne, a budou hledat jinou cestu. Co se stane, až si tito lidé uleví výbuchem nahromaděných emocí, když jediné, co od nás znají, je násilí? A kam je to dostane? A kam to dostane nás? A planetu?
To jsou otázky, které mě přiměly zamyslet se trochu nad vlivem příběhů a nad tím, kde se berou, kam nás vedou a jak vlastně fungují. Totiž, ..
..věděli jste někdo, že to, co hledáte, je to, co hledá?
..věděli jste, že to, co jíte, je to, co jí?
Lež »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info