aneb průvodce zákonitostmi a nástrahami lidského růstu..
Podívejme se na průměrnou dívku. Krom náušnic od matičky nosí řetízek od babičky, a prstýnek od tetičky, sponku od sestry, náramek od „přítele“, a jelikož si chce aspoň něco kontrolovat sama, pořídí si piercing do pupíku, do hlavy, případně do intimních partií, to vše doplní „vhodným“ tetováním. Tím získá dojem, že se konečně odlišuje od milionů dalších dívek, které ovšem udělaly totéž, následujíc podobný nebo dokonce týž model.
Jaký vliv, jaký příběh nebo přímo vlastník toho příběhu ovládl její mysl a přiměl ji označkovat a vlastně zaprodat své tělo? A co teprve, když naše dívka poslušně vyplnila kolonky v internetovém profilu, přidala si tam svoje fotky a označila se předpřipravenými výrazy a zaprodala tak i svého ducha a duši komukoliv, kdo se tím kdy bude probírat? Touto otázkou je nutno vždycky začít..
..on totiž člověk, který je sám sebou, nemá potřebu se značkovat, aby si svůj aspoň připadal. Ale možná o to ani nejde? Možná je to spíš snaha přiblížit se nějakému vzoru než sobě samému? Přeorganizovat svůj život podle života někoho jiného? Nebo podle toho, co mi někdo ukazuje, že žije? A ukazuje mi ale všechno?
A čí život to bude, když budu žít podle něj?
Každý příběh má svou značku, a každá značka má svůj příběh. Někdy může mít příběh více značek, a někdy může jedna značka odkazovat na více příběhů. Značkou může být předmět, slovo, jiný příběh, obrázek.. cokoliv. Nemusí mít nutně hmotnou podobu.
Všichni určitě znáte nějakou pohádku, kde si nějaký zlý barevnokněžník kus sebe začaruje do nějakého předmětu, čímž se stane do určité míry vlastně nesmrtelný – nelze ho zabít, dokud nezničíte ten předmět, který ten čaroděj ovšem dobře ukryje.
Netuším, jakým způsobem Rowling zjistila tajemství tvorby viteálů, čemuž říká magie nejtemnější. Podstatné je, že ukázala, že horcrux lze vytvořit i ze živého tvora, kterého lze právě prostřednictvím toho viteálu ovládat. Každá značka je takovým horcruxem, když ve vás zakoření příběh a vysává vaši energii a odesílá ji tomu kterému vlastníku toho příběhu, umožňuje mu tím nezemřít.
Co příběh, to parazit, na němž se v souladu se zákonem akce a reakce přiživuje celá řada parazitů dalších. Značka je právě ten rozdíl mezi prostým upírstvím (= napíchnout a vysát), a wampyrismem (= označkovat neboli přivlastnit si a průběžně vysávat neboli parazitovat).
Příkladem, když si koupíte drahé oblečení (ne kvůli značce), znamená to pouhé upírství, protože peníze jsou formou energie a ta koupě z vás vysaje nějakou energii navíc. Když si koupíte oblečení značkové, jistá drahost se tam předpokládá automaticky, protože je potřeba nakrmit značku, a jejím prostřednictvím jejího vlastníka, a to je způsob, jak se k němu přihlásit.
Značka je vždycky o přináležení k někomu nebo k něčemu, přičemž to přináležení je vždycky o slabších, co čerpají fiktivní sílu ze silnějšího a neuvědomují si, že to oni posilují toho silnějšího a svou sílu tak naopak ztrácejí. A vždycky jde o službu značce, neboli o otroctví.
Každá ta značka odkazuje na nějaký příběh a váže vás k těm, kdo vám ji dodali, tedy předně k autorovi (majiteli), k jím vytvořené komunitě, a ke členu komunity, který vás značkoval. Těmi směry odesílá ta která značka vaše nitro, takže nebývá na první pohled patrné, kam rostete doopravdy.
Skoro nikomu to nepřijde divné, protože z výchovy jste zvyklí růst směrem do rodičů, učitelů atd., prostě do všech, kdo vám nějaké příběhy vypráví. To, o čem mluvím je nejlépe vidět na malých dětech, když jim pustíte pohádku: k televizi se fyzicky přiblíží na půl metru, ale svou energií do ní úplně vrostou, a najednou nejsou zde, ale Jinde, a svou pozorností živí Něco.
Je pro mě docela zvláštní sledovat, jak si dívky dodávají „krásu“ tetováním nebo třeba piercingem, a hlásí se tak ke společnostem a k praktikám, se kterými by jinak zcela jistě nechtěly mít nic společného, ba potkavše nějakého zástupce té které říše z oči v oči, celé týdny by ležely s hlavou v záchodové míse a zvracely a zvracely a zvracely.
Takže naše dívka získá dojem, že konečně něco kontroluje sama, ale to by jí zaprvé nesměl na „vlastní“ značky nikdo přispět ani halířem (ani např. potvrzením, že udělala dobře), ale hlavně, dívčin dojem, že si něco kontroluje sama je strašným, zrůdným omylem.
Jde o to, že dívka absorbovala chování svých vychovatelů a uznala ho za to správné chování k sobě, znamená to, že se už sama sobě ztratila natolik, že se sama k sobě začala chovat stejně správně jako ti ostatní, a z této své nové identity začala vládnout nějaké části svého života.
Ten hrozný omyl je v tom, že dívka nezískala zpátky část svého života, i když si to třeba myslí. Ve skutečnosti jen rozmnožila počet svých otrokářů o své upravené (= vychované) já. To já je teď další otrokář který ji ovládá zvenčí. A ze všech otrokářů je toto já ten nejtvrdší ze všech – všechno vidí, všechno registruje, a neodpustí nikdy nic. Dívka si možná myslí, že jak celé dětství a dospívání čekala, až bude jakože velká a bude moct to či ono dělat, že to je teda to ono, a vůbec neví, že ta identita už není její.
Náušnice od matičky znamenají závazek, povinnou vděčnost a co nejdůslednější poslušnost. Matička si označí dcerušku něčím svým, což je woodoo, a prostřednictvím toho ji pak ovládá.. říká: „To je moje dceruška”, ale kouká přitom na ty náušnice. To se děje v nejútlejším věku, a jsou to první kroky k tomu, že dcera je matkou přijata jen když nosí něco od matky.. nejdřív na sobě, pak i ve svém nitru.
Chlapci jim pak takové „přijetí” závidí, což dnes už je docela dobře poznat z toho, jak se můžou přetrhnout, aby byli také nějak označkovaní. A protože to „přijetí” už nemůže přijít od matičky, protože by takovým přijetím matička popřela celou výchovu, musí přijít odjinud.
A je pravda, že náš nelidský systém toho nabízí dost a dost, a k jistým značkám se hlásí úplně celá populace. Nakousnu tu jeden takový hezký příklad.
Zhrozil jsem se, když jsem si kdysi početl o Gmailu, že je to schránka tak velká, že si v ní můžete nechávat všechny své maily a mít je neustále po ruce, s tím, že vám s orientací pomůže nejlepší vyhledávač na světě. – Cože? Já mám mít svoje maily někde na cizím harddisku? Všechny? Co to má znamenat? Jak je to zabezpečeno? A jak zjistím, kdo všechno k tomu může získat přístup? Atd.
Jako by to nestačilo, nedávno se objevila kancelářská sada Google Docs: vytvářejte a sdílejte dokumenty online. No to mě úplně porazilo. Už takhle mi Google několikrát nabídl ke stažení vyhledané soubory z úplně cizích harddisků, teď zřejmě chtějí kontrolovat už i jejich samotné vytváření. Je jasné, že tohle nemůže přijmout žádný myslící člověk, který si váží zbytků lidského soukromí, až na to, že..
..že Google je móda sám o sobě, už od doby, kdy to byl „jen“ vyhledávač. A všechny jeho další služby se módou staly také. Lze tedy předpokládat, že se masově uchytí i vytváření dokumentů online, ale potom pámbu, vlastně Google s námi a ze Země rychle pryč. To už totiž nebudou potřeba ani ty čipy.
Ohromné vyhledávací monstrum podobné bájnému draku z Apokalypsy bude kontrolovat každé vaše slovo v reálném čase, zaznamenávat a uchovávat veškeré změny, vše vedeno pod vašimi osobními údaji, a se záznamem data a IP adresy. Už teď, jste-li přihlášeni ke svému Google účtu, zaznamenávají se vám všechny stránky, které jste navštívili a všechna vyhledávání. Všechno máte navěky k dispozici.
A s vámi Google, který vašich důležitých dat mívá navíc ještě záložní kopii.. přeci jen, co kdybyste mu je nedopatřením smazali?
«« Růst člověka
Tatt-wood-oo »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info