aneb průvodce zákonitostmi a nástrahami lidského růstu..
jaký to název – citáty neškodné.. ale je to tak, no. Probíráme cizí vyjádření podle jejich škodlivosti, ukryté mezi slovy, v přesných významech slov a a v přesných významech slovních obratů a kombinací.
Citáty neškodné jsou ty, které splňují následující podmínky.. všechny najednou:
Jestli ovšem citát říká přesně to, co jsme říct chtěli, to už je věc další..
Láska není slepá, naopak vidí věci, které ostatním unikají.
Tahle nenápadná větička jednu velikánskou pravdu říká, a jednu ještě mnohem větší uvozuje.
Možná někdo namítne, že zamilovaní lidé si mnoha věcí právěže nevšimnou. Takové lidi bych rád vyzval – než budou číst dál – aby si napřed uvědomili, že je velký rozdíl mezi zamilováním a láskou, eventuálně aby si zjistili jaký. No a tady teď můžeme pokračovat.
Pro nás lidi, jelikož jsme vychováni v nenávisti a hledáme na ostatních hlavně hnidy, pro nás je láska o tom, najít na člověku také něco krásného, a nechat to krásné převážit. Pokud nepřeváží to krásné, je to nenávist. A tady se nám hluboká, základní lidská pravda mění v klíč, v dokonalý klíč pro naše vlastní srdce.
„Nenávist je láska bez znalosti faktů“, říká Richard Bach. Co to znamená? To znamená, že láska a nenávist je prostě to samé. Rozdíl je jen v polaritě. Láska je pro nás plus, nenávist mínus. Láska vychází z přijetí, energii nám přináší, nenávist vychází z odsudku a energii nám odečítá. A oba citátky se nám snaží říct, že nemusíme žít v nenávisti a ztrácet neustále energii, a co pro to můžeme udělat. Že jediné, co k tomu potřebujeme je začít vidět věci, které jsme dříve neviděli, neboli zjistit fakta.
Když někoho nenávidíme, je to proto, že dělá něco, čemu nerozumíme, a co máme strach poznat. Překonejte ten strach, zjistěte, proč ten dotyčný dělá to a to.. A nemusíte to po něm ani opakovat, nemusíte třeba brát drogy, abyste rozuměli feťákům, nechte si vyprávět jejich příběh. Pak pochopíte.. a když pochopíte, kde je jaká nenávist? Zmizela, že? Dozvěděli jste se pravdu, nenávist vystřídalo porozumění, a ze srdce vám teče sou-cit. Jste v lásce, a jste v ní proto, že vidíte věci, které ostatním unikají.
Přátelé jsou jako andělé, kteří nás zvedají ze země, když nedokážeme otevřít svá křídla, a připomínají nám, jak se létá.
Tohle je dokonalý příklad citátu na samé hranici zavádějícnosti. Člověk si občas připomíná, že jsou věci, na něž se lze rozpomenout a na to, že jsou lidé, kteří to umí připomenout, což je nepochybně fajn. Ale..
Někdy tímto výrokem nutíme „přátele“, aby se nám věnovali, protože nám dělá moc dobře jejich pozornost (energie). Však to znáte: „Ještě mi to chvilku vysvětluj!“, a když už jejich energií přetékáme, pošleme je vyfluslé domů: „To by pro dnešek stačilo, dík, a zítra ve stejnou dobu!“.
A třeba pro mě už je tento citát hodně omezující. Podle mě přátelství není zase tak omezené, jak by se podle této definice mohlo zdát, a mí přátelé už vůbec ne; proklamovanou službu mi běžně prokazuje kdeco. V každém případě však jde o jeden celý aspekt přátelství, a navíc moc hezky popsaný..
Přitom by úplně stačilo začít: „Přátelé jsou ‚i‘ jako andělé…“, a v podvědomí by se vám neuložilo žádné omezení. To by však už nevypadalo jako dokonalý návod – každý by poznal, že tomu něco chybí, takže žádná žena by neměla potřebu se tím blejsknout.
najděte si méně vzletnou formulaci, něco, co bude blíž pravdě. Třeba Bachovo „Učit se znamená objevovat, co už víš. Učit druhé znamená připomínat jim, že to ví stejně dobře jako ty.“. Nebude se vám zkreslovat pojem přátelství, a váš vývoj neustrne na zkreslených představách o přátelích. Přeci jen, odmítat pomoc jen kvůli tomu, že musí přijít opravdový přítel.. a navíc, časem stejně přijdete na to, že úplně všechny živé bytosti jsou vašimi přáteli.
Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.
no to je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Člověk musí umět říct druhým, co od nich čeká. Jinak si to druzí musí domýšlet, a jelikož 99% lidí je vychováno jinak než my, domyslí si to naprostá většina špatně. Pak se divíme, že nám nikdo nerozumí, že nemáme skoro žádné přátele, a že musíme čekat na to jedno procento, které je vychováno stejně nebo podobně jako my.
Aby člověk mohl říct druhým, co od nich čeká, musí to napřed sám vědět. To znamená, že napřed musí rozumět sám sobě. A teď: každé dítě si beze zbytku rozumí. Dokud nepřijdou rodiče, a neřeknou mu: „To je špatně, musíš jinak“. My se divíme, jak to ten rodič může vědět, když nám nerozumí skoro v ničem, ale rodiče do nás hučí tak dlouho, dokud se v tom neztratíme. Pak teprve jsou spokojení, protože pak jsme na ně odkázaní, úplně se vším. Během času pak úplně zapomeneme na to, že původně jsme si rozuměli sami, a mnohem líp.
To rodiče nás učí, že pokud si chceme rozumět, potřebujeme názor někoho druhého, nebo aspoň aby nám náš názor někdo potvrdil. A my jim na to nakonec kývneme. Když si pak o pár let později vybíráme kamarády, vybíráme je podle toho, jak nám rozumí. Pokud chce být někdo naším kamarádem, musí nám rozumět přesně stejně, jak to čekáme, tedy jak to máme naučené od rodičů. Za kamarády si vybíráme prostě jen další rodiče. To platí i posléze, pro přátele i pro partnery.
Když pak někoho takového potkáme, máme dojem, že nám rozumí. To je ovšem velký omyl, lež zvaná romantika. Každá výchova se v detailech liší, a dříve či později prostě narazíme. Pak řekneme: můj přítel mě zradil, a mě to bolí. Jenže to není pravda. Je to lež a bolí nás ta lež, ne zrada. A žádná lež nepřebolí, dokud si nepřiznáme pravdu. Volíme-li romantiku, volíme prostě bolest.
Očekáváme porozumění beze slov,
automatické, a samozřejmé.
Chápete už, jak moc jsme mimo reál? Už jen to, že každý má úplně jiné rodiče, a tedy jiná očekávání. Eh.. a když se naše očekávání různí, zahazujeme vztah a nebo si stěžujeme, že naše vztahy jsou samý kompromis. Jenže, vždyť naše vzájemné podmínky jsou téměř nesplnitelné.
Romantika nás nutí mimo jiné k pokrytectví. Partner se nám snaží udělat radost, a protože mu nikdo neřekl jak, přinese něco strašného. A my zahrajeme dojemnou scénku, jak moc nás to potěšilo.. a přemáháme zvracení.. Že? Přitom stačí tak málo: říkat lidem, co od nich čekáme. Oni pak budou dokonale vědět, na čem s námi jsou, a my budeme mít jednoduchý a šťastný život.
«« Citáty
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info