aneb průvodce zákonitostmi a nástrahami lidského růstu..
Romantika je dětská hra, když ji hrají dospělí. Dětskou hrou tady nemyslím nic infantilního, žádný mateřský paskvil ani rádoby dětskou, spíš výsměšnou a silovou pózu, do které tak často sklouzávají otcové, když se snaží být dětští a nedat přitom najevo emoce. Kdepak, nic takového.
Dětskou hrou tady nemyslím ani žádné závody, kdo je výkonnější blbeček. Kdepak, kdo z koho není dětská hra, kdo z koho je způsob, jakým postavíte děti proti sobě, abyste je mohli ovládat. Děti, a i dospělí se staví proti sobě a soupeří o něčí přízeň.. a ten, o jehož přízeň je soupeřeno, si mne ruce a spokojeně tahá za nitky, protože právě on to je, kdo ty soupeřící dokonale ovládá.
Dětskou hrou tady prostě nemyslím nic takového, dětskou hrou myslím ten stav, kdy se děti domluví, rozdělí si role a hrají si, že jsou tím, nebo oním, s důvěřivostí, hravostí a opravdovostí, které říkáme „dětská“, protože jsme o ni kdysi dávno přišli. Říkáme jí dětská, protože pro dospělé lidi se prý nehodí.
Za každým z nás někdo přišel, řekl nám: „Už jsi moc velký/velká, aby sis takhle hrál/hrála“, a něco v nás tím zabil. Proto ji nemáme. Žádnou dětskou hru si dospělí nemohou doopravdy užít, protože už jsou na to „moc velcí“. Jsme moc velcí na opravdovost, na důvěřivost, radost, a lásku.
Takže se čas od času do něčeho ponoříte, protože to je přirozené, ale pak se násilně vynoříte, protože si vzpomenete, že to se přece nedělá. Hubujete se, že jste „jak malé děcko“, koukáte kolem sebe, jestli vás při tom náhodou někdo nepřistihl, a tváříte se, že k ničemu nedošlo. Stydíte se. Stydíte se za svůj projev lidství, proto nasadíte masku tvrdosti a zatlačíte své nitro zpátky do zapomnění.
A teď přichází posuzování – soudíte se, tak jako vás soudívali rodiče, a podle toho, jestli jste se přistihli při něčem ošklivém nebo naopak při něčem hezkém, říkáte si povzbudivě „vždyť už nejsem dítě, už se nemusím bát stínů“, nebo si cynicky oznámíte: „Jak romantické! Koukej se probudit, jsi dospělý člověk!“, nebo si také (a zvlášť ženy) povzdechnete „Jak romantické.. škoda že to nemůže být pravda“ (nebo „že to nemůže trvat věčně“ atd.).
Jenže, všechny ty reakce jsou o tom, že vůbec neovládáte svůj život.. na rozdíl od toho dítěte. Dospělost, jak je nám předkládána, znamená vzdát se svého života.. opravdovosti, důvěřivosti, a lásky. Nemůžete být opravdoví, nebo snad opravdově milovat, jste na to moc velcí.. buďte raději cyničtí, jinak nezapadnete, a lidem se nelíbí, když někdo nezapadá. Rozstřílejí vám nitro na cimpcampr, jedovatými narážkami a hnusnými poznámkami. A buďte cyničtí zavčasu, než se do vás pustí váš dospělý „milující“ partner.
Smiřte se s tím, že opravdovost, důvěřivost a láska prostě už nejsou pro vás. Pak vás dojme kdejaký hollywoodský blivajs a vy budete plakat, protože vám to připomene, o co jste přišli, a nebo si zakážete i ten pláč. Budete říkat „Jak romantické“, a to bude znamenat, že jste se opět rozhodli být „správným“ dospělým.. opět se dobrovolně vzdáte svého života.
Romantika je vaše rozhodnutí, že jste moc velcí na lásku, když řeknete romantika, znamená to, že jste zaujali falešný dospělácký postoj k vlastnímu nitru. Zradili jste ho, stydíte se za něj a tváříte se, že s ním nemáte nic společného.
Jen velmi málo lidí si stojí za svou láskou, radostí a opravdovostí. Ti ovšem nikdy pro své zážitky nepoužijí slovo romantika, protože to všechno, co žijí je pro ně pravda, je to jejich život, od kterého se nikdy neoddělili a se kterým jsou neustále jedno.
Faktem je, že naprostá většina tzv. dospělých nejsou vůbec dospělí lidští jedinci. Žijí sice dvě a více desítek let, а většina z nich přizpůsobila své chování společenským normám, což je v naší společnosti zvykem za dospělost považovat, avšak o dospělost se naprosto nejedná.. ani omylem.
Většina lidí se po celý život neobejde bez mateřského mléka cizích živočišných druhů. Abychom tuto nekonečně ostudnou zrůdnost zamaskovali, tváříme se, že jsme páni tvorstva a to že nám dává plné právo brutálně týrat samice jiných druhů, krást a vraždit jejich mláďata a zneužívat jejich mateřský reflex k získání „základních“ potravin pro šest miliard „lidí“, kteří by se bez nich sice snadno obešli, ale kterým se nechce měnit své stravovací návyky.
Stravovací návyky v nefyzických dimenzích jsou ještě mnohem horší. Když jsme malí, dospělí nás krmí příběhy, které nám nedávají smysl – žádné dítě nechápe, proč by se měl někdo prát o to, kdo bude mít za manželku princeznu nebo dokonce kdo se první vdá, protože všechny nejmenší děti žijí v rovnosti.. v té opravdové.
Jenže všechno, co nepochopíme, jde rovnou do podvědomí, které „nějak“ rozumí vždycky, nějak si to přebere a výsledek pak roste s námi. A dost velkou roli v tom přebrání hrají emoce a nevyslovené věci, sny a touhy vypravěče. Pokud vaše mysl nemá klíče k pochopení, podvědomí to zduplikuje celé s tím, že ty klíče časem přijdou. Jenže, když přijdou klíče, jsou to buď takové ty „Přece už nebudeš věřit na pohádky“, a nebo se tím nezabýváte vůbec, což znamená, že podvědomí veškeré zachycené scénáře neustále promítá do vašeho života, pro vás zcela nekontrolovatelně.
A není to tak, jako když vám rodiče něco vnutí k jídlu, a vaše tělo to – když se mu to nelíbí – vyzvrací. Je to tak, jako kdyby všechno, co vyzvracíte vám zůstávalo před ústy a neustále se to vracelo zpět.. a když nedbáte, roste to s vámi a – jak jinak – hnije. Takhle funguje podvědomí a věci, které do něj zatlačíte (= zapomenete).
Jediným řešením by bylo nepřijmout, co vám řekli (nebo pustili v televizi nebo co jste odpozorovali), a na to drtivá většina dětí nemá ty správné mechanismy, ani tak vysoké vědomí. Vyjímkou jsou Indiga, Sluníčka a další.. totiž, Plejáďané nejsou jedinou entitou, která poskytuje své vědomí prostřednictvím vysoce inteligentních dětí, akorát ty další děti nebudou mít modrou barvu, a nemusí mít nutně stejný cíl.
Podvědomí tak funguje proto, aby se vám neustále připomínaly a vracely situace, které se potřebujete naučit vyřešit, takže ta samotná funkce je v pořádku. Bohužel, i tohle lze zneužít, takže i tohle zneužito bylo.. každé dítě je do svých pěti – šesti let zatíženo takovým pocitem viny, ze kterého se většinou nevzpamatuje po celý zbytek života. Každé dítě do svých nějakých šesti let uzná, že je špatné, a že se musí snažit a dělat rodičům „radost“, aby to odčinilo.
Není vám na tom něco nápadné? Jak to, že dítě cítí vinu, když ještě ani neví, co to vina je? Jak je možné, že si dítě připadá špatné, když ještě neví a ani nemůže vědět, co to špatnost je? Chápete, že tu něco smrdí? Že totiž dítě bylo podrobeno náboženskému vymytí myšlení a cítění, a teď má doma místo rodičů bohy a učí se být dobrým „věřícím“?
Že má totiž implantovaný úplně cizí, a nelidský žebříček hodnot, po kterém se stoupá jen když je člověk opravdu dobrým a hodně výkonným otrokem? Že někdo znásilnil jeho podmíněné reflexy a teď má implantované nejen cizí myšlenky a cizí emoce, ale i cizí chutě???! Že už i to dítě samo „chce“ slyšet další pokračování nekonečných lží a matoucích nesmyslů pohádek, pověstí, bájí a mýtů?
«« Lež
Lež rovnosti »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info