aneb průvodce zákonitostmi a nástrahami lidského růstu..
Lež partnerství je v mylném dojmu, že potřebujeme někoho druhého. Nepotřebujeme. Jediné, co potřebujeme, je sami sebe, což je problém, protože hned v nejútlejším dětství nás rodiče podrobí pohlavnímu rasismu, čímž o celou jednu polovinu svého Já přijdeme. Je z nás chlapeček nebo holčička, a pokud se tomu nepostavíme aspoň později, nikdy nepoznáme, co je to být celým člověkem.
Spousta či snad většina z nás občas potká někoho, kdo ho skvěle doplňuje.. a snaží se tím dotyčným nahradit tu chybějící polovinu. V tom nás bohužel podporují rodiče, jejichž život je prázdný a chtějí vnoučata, povzbuzují nás lidé, kteří už si své poloviny někým doplnili a teď si vůči nám připadají za a) na koni, a za b) velmi hloupě, a ke svazkům 1+1=1 nás silou mocí dostrkává i společnost, pro kterou jsme tak mnohem lépe ovladatelní.
Celistvý člověk má sám o sobě potenciál jednoho našeho běžného páru, ovšem pouze v případě, že je ten pár v souladu a oba táhnou za jeden provaz tedy když se ty půlky opravdu sčítají – což, jak víme, je situace velmi vzácná, je to tak vlastně jen při zamilování). Takže potenciál celistvého člověka převyšuje potenciál většiny rodin. Zato když se sejdou dva celiství lidé, jejich potenciály se nesčítají, ale násobí. Tento jev se cizím slovem jmenuje synergie.
Partnerství je tu od toho, abychom si navzájem poskytovali příležitosti k získání zkušeností. Jsme tu v relativní sféře, a nelze něco prožít jinak než vůči někomu nebo něčemu. Partnera tedy ve skutečnosti potřebujeme, ale ne proto, že nám chybí jedna půlka bytosti a potřebujeme nutně druhou, ale proto, abychom měli možnost vyzkoušet, kým kdo jsme.
Originál partnerství je potom takový, kdy milostný vztah založí dva celiství lidé, v průběhu vztahu se navzájem nesmírně obohatí, když využijí synergický potenciál.. a pak si poděkují, rozloučí se a jdou dál. Takoví lidé neustále rostou. A co děláme my, lidské půlky? Od třicítky pomalu umíráme, a svá omezení vnucujeme dětem.. patrně aby je vyřešily za nás..?
Muži potřebují ženy, ale neberou je vůbec vážně. Ženy potřebují muže, ale neberou je přitom vážně. Obě pohlaví mají tedy stejné problémy, a naprosto není potřeba je ještě zhoršovat dalšími boji, nicméně to je právě to, co se děje. Každý bez vyjímky potřebuje přijetí celé své osoby – každý potřebuje být brán vážně, a jelikož jsme všichni měli rodiče, kteří nám to upírali, upíráme to i svým partnerům (a samozřejmě i svým dětem).
Proč se partneři neberou vážně? To je dáno několika faktory ve třech různých vrstvách:
Ono jde zase hlavně o to, že partneři se ve skutečnosti mohou domluvit na zrušení mýtů a na vytvoření skutečného partnerství. Nesmí však z žádného mýtu vyjít žádná akce. Jakmile se tak stane, musí partneři všechno napravit a domluvu obnovit. To se dělá velmi lehce, dokud jde o jednu akci a dokud ji partner nepotvrdil reakcí. Potvrzením se to zamotává, náprava se ztěžuje a naděje na vyčištění rapidně klesá.
Toto všechno strašlivě komplikuje další zavedená lež: že totiž není dost dobrého pro všechny.. a např. v partnerství tedy nemůžou být šťastní oba. Vždycky jen jeden, a vždycky na něčí úkor – většinou na úkor toho druhého, a samozřejmě dětí.
Takže partner, který se cítí nepřijímán peskuje toho druhého ve smyslu „Když ne já, tak ty také ne“, a většinou ho ani na okamžik nenapadne, že by mohli být přijímáni a šťastni oba. Tím jsme se dostali ke skutečné metle lidstva, kterou je soupeření. Soupeření na úrovni vztahu je důvodem, proč je lidstvo skutečně nešťastné. A k tomu se ještě dostaneme.
Energie přetékající do všech stran, velké „ANO“ životu, na všem najdeme něco krásného nebo pozitivního, a v podstatě máme problém udělat něco špatně. To se samozřejmě projeví i na těle. Tak především ženy většinou doslova rozkvetou. Totiž, oni by rozkvetli i muži, ale většina se toho – s ohledem na výchovu – neodváží, a pořád se tváří tvrdě a nebezpečně. Takže pro příklad, který chci uvést, si vezměme rozkvetlou ženu.
Pokud jste někdy potkali opravdu rozkvetlou ženu, můžete si udělat obrázek toho, jak by vypadali lidé, kdyby tu nebylo pohlavního rasismu. Opravdu rozkvetlá žena nejvíce připomíná nejmenší děti, ty, ve kterých rodiče ještě nezavraždili jednu celou polovinu jejich bytosti.
Tady bych rád poznamenal, že malé dítě je tak rozkošné proto, že je celistvé, ne proto, že je malé a nemohoucí. Koně a delfíni také nejsou malí a nemohoucí. Jejich přátelskost a krása, stejně jako přátelskost a krása dětí je dána celistvostí, ničím jiným. Pak, když z nich půlku zabijeme, doslova umrtvíme, divíme se, že nejsou tak krásní. V tomto okamžiku rodiče kupodivu nevrátí dítěti půlku člověka, aby nabylo původní krásu. Naopak, v tomto okamžiku začínají toužit po dalším dítěti, přičemž z toho stávajícího si udělají otroka.
Bohužel, většina rozkvetlých žen se skoro celou dobu rozkvětu trápí otázkou, jak dlouho to vydrží, proto ženu opravdu rozkvetlou moc nepotkáte. Většinou takové ženy vidíte, jak se – i na veřejnosti – poměrně nevybíravými způsoby ujišťují o tom, že to ještě neskončilo. A dělají to pak tak dlouho, dokud to opravdu neskončí.. samozřejmě, kdo by to vydržel, že?
Občas se (čím dál častěji) stává, že se podobně chová muž. Když muž dělá scénu ženě, na veřejnosti, je něco hrozně špatně.. zvlášť když to dělá takovým tím vyloženě ženským způsobem. V každém případě bych snad všem ženám přál s někým takovým chodit, protože věřím, že by pak samy už nic takového nikdy neudělaly. I když, možná jsem jen naivní..
V každém případě, láska tryskající na všechny strany a úžasná bezprostřednost jednání je pravdivá jen když k tomu nikoho dalšího nepotřebujete, když jste celiství. Pokud k tomu někoho potřebujete, budiž vám milostivo samo nebe, aby to, až to skončí, moc nebolelo.
Pokud totiž nejste celiství, neboli pokud je váš vztah založen na rovnici 1 + 1 = 1, tedy jeden muž (mužství neboli člověk okleštěný o ženskou polovinu své bytosti) + jedna žena (ženství neboli člověk okleštěný o mužskou polovinu své bytosti) = jeden pár (celý člověk). Při zamilování vaše energie srostou a tvoří právě jednoho člověka ve dvou tělech.
Ono dokud ta dvě těla žijí jeden život, není nic poznat. To se ale v naší společnosti dělat nedá, musíte do práce, do školy, máte povinnosti i zájmy, zakrátko se projeví fakt, že dva lidé žijí dva různé životy, což je v pořádku, a mají k tomu jen jednu energii, což o tu energii se začnou přetahovat. Tím se do vztahu dostane soupeření, a můžete to zabalit.
«« Lež rovnosti
Krmě »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info